Studie zkoumá, jak saúdský salafismus coby moderní ideologický konstrukt postupně propojil teologické učení o monoteismu Božích jmen a atributů (tawḥíd al-asmáʾ wa-l-ṣifát) hanbalitského učence Ibn Tajmíjy (1263–1328) s učením jeho pozdějšího hanbalitského souputníka Muhammada b. ʿAbd al-Wahhába (1703/04–1792). V rámci tohoto procesu se z okrajového tématu stalo klíčové kritérium pro definování „salafitství“ jako takového. V tomto smyslu být salafitou znamená být stoupencem Božích jmen a atributů v hanbalitské interpretaci Ibn Tajmíjy na rozdíl od hlavního proudu aš‘aritské (a máturíditské) teologie. Toto kritérium bylo podle autorů použito jako nástroj k uplatnění vlastní legitimity a nadřazenosti.
Čtěte více:
