grafika

Historie

V roce 2012 tomu bylo devadesát let, co byl z iniciativy předních českých orientalistů a na podnět prezidenta T. G. Masaryka založen v Praze Orientální ústav. Stalo se tak 25. ledna 1922, kdy se tehdejší Národní shromáždění republiky Československé usneslo na Zákonu č. 27/Sb. „o zřízení Ústavu Slovanského a Orientálního“. V paragrafu 2 tohoto Zákona se praví, že „Orientální ústav jest samostatný a samosprávný ústav se sídlem v Praze, jehož účelem jest pěstovati a budovati vědecké a hospodářské styky s Orientem“. Masarykovi vděčil ústav i za počáteční finanční zajištění a další důležité peněžní částky poskytly ostatní oficiální instituce. Tak byly z rozhodnutí ministerské rady vyčleněny nově zakládanému Orientálnímu ústavu a Slovanskému ústavu 3 miliony korun na zakoupení nebo postavení vhodného domu; Ministerstvo obchodu věnovalo půl milionu korun na vybavení knihovny; a Ministerstvo školství a národní osvěty se postaralo o získání Lobkovického paláce na Malé straně, jehož část se stala sídlem dosud jen formálně existujícího Orientálního ústavu.

Je pochopitelné, že vytvoření organizační struktury a zahájení soustavné činnosti si vyžádalo ještě nějaký čas. Teprve v listopadu 1927 mohl prezident jmenovat prvních 34 členů ústavu, mezi nimi chetitologa Bedřicha Hrozného, indologa Vincence Lesného, egyptologa Františka Lexu, arabistu Aloise Musila, íránistu Jana Rypku a další. 

Vlastní vědeckou činnost zahájil ústav v roce 1929 vydáním 1. čísla vědeckého čtvrtletníku Archiv orientální, vycházejícího ve světových jazycích dodnes, který dosáhl záhy mezinárodního uznání a významně přispíval k šíření dobrého jména československé orientalistiky.

Orientální ústav se tehdy skládal v podstatě ze dvou „odborů“: kulturního a hospodářského. Zvláště tím druhým se vytvářela vazba na různé hospodářské instituce, což bylo oboustranně užitečné. Odborníci sledovali hospodářské poměry v jednotlivých orientálních zemích a obchodní styky Československa s nimi. Výsledkem byla nezanedbatelná pomoc při navazování těchto styků, stipendijní pobyty v Orientu atd. Do činnosti kulturního odboru spadalo vydávání publikací, pořádání odborných přednášek a vedení jazykových kurzů.

Za druhé světové války hlavně v důsledku uzavření vysokých škol se v ústavu značně rozšířila výuka orientálních jazyků. Protože ústav nebyl před válkou součástí univerzity, mohl – byť v omezeném rozsahu – působit touto formou i za okupace.

V roce 1944 musel ústav Lobkovický palác vyklidit, protože jej obsadila vojenská správa SS, a byl přemístěn do stísněných prostor v Budečské ulici č. 6 na Vinohradech, kde přečkal do konce války. 18. května 1945 rozhodnutím Ministerstva školství a osvěty byla ústavu namísto nevyhovujících prostor v Budečské ulici přidělena budova znárodněného konventu řádu Maltézských rytířů v Lázeňské ulici č. 4. Nová budova se stala sídlem rychle se rozrůstající knihovny a umožňovala i rozsáhlejší přednáškovou a školicí činnost. V září 1945 vyšlo také první číslo populárně vědeckého měsíčníku Nový Orient, vycházejícího dodnes.  

V důsledku porevolučních změn (1989) majetkoprávních úprav došlo však bohužel i na restituci dosavadní budovy Orientálního ústavu v Lázeň­ské ulici Suverénnímu řádu Maltézských rytířů a bylo rozhodnuto přestěhovat ho do akademického areálu „Mazanka“ v Praze 8-Libni. Na přelomu let 1992–1993 byl ústav v důsledku rozpočtových omezení vystaven nutnosti zredukovat počty svých zaměstnanců, což v řadě případů vedlo k váž­nému ohrožení kontinuity některých oborů. 

 

Konkrétní práce ústavu v současné době se odvíjí ve třech vědeckých odděleních:

Pracovníci Oddělení Blízkého východu se zaměřují tradičně na dějiny starověkého Předního východu, na dějiny islámských zemí Blízkého východu a Afriky, dějiny Turecka, dále pak na islámskou kulturu a mystiku.

Oddělení Jižní Asie se věnuje indické společnosti, středověkým a nejmodernějším dějinám Indie a Šrí Lanky, dále pak hindské, sanskrtské a tamilské lexikografii a literatuře, politiku střední Asie a Afghánistánu, moderní a soudobé dějiny Indonésie.

Oddělení Východní Asie se v oblasti sinologie zaměřuje na taoismus a raný čínský buddhismus, menšinové národy a národnosti v Číně a jejich kulturu, středověké dějiny Číny, dějiny a politika moderní Číny, vliv Číny v Tibetu, rané čínské písemnictví a čínský jazyk.

 

Knihovnu Orientálního ústavu dnes tvoří čtyři samostatné složky: Všeobecná knihovna, čínská Lu Sünova knihovna (66 000 sv.), Korejská knihovna (3 000 sv.), Tibetská knihovna (5 000 děl) a Knihovna Johna Kinga Fairbanka, obsahující na 1700 svazků anglofonní literatury k dějinám Číny 19. a první poloviny 20. století. Celkově obsahují knihovny Orientálního ústavu přes 200 tisíc svazků monografií, sborníků a periodik (též rukopisy a vzácné tisky) a patří k největším orientalistickým knihovnám ve střední Evropě.

 

Orientální ústav je vydavatelem Archivu orientálního, věnovaného dějinám, filologii, kultuře a společnosti zemí Asie a Afriky; čtvtletník Nový Orient, určený široké čtenářské obci, které se snaží poskytnout objektivní informace o civilizacích zemí Asie a Afriky. Dále ústav vydává neperiodickou řadu Supplementa ArOr, českou řadu Archívu orientálního, sérii učených monografií Dissertationes orientales, Opera Minora význačných českých orientalistů, jakož i samostatnou bibliografickou edici českých badatelů o Asii a Africe. O jejich životě a díle informuje též  slovníková příručka Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté (Nakladatelství Libri 1999).

Databáze této příručky je též zpřístupněna široké veřejnosti na internetových stránkách nakladatelství. (Autor článku, doc. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., redakčně kráceno)